po delší době jsem se znovu pustil do vytváření povídek v podobě televizního seriálu. Říkám to proto, že mé legendy nejsou psány tak, jak jste zvyklí z knihoven či knihkupectví. V podstatě mé povídky jsou něco, jako byste se dívali na televizní seriál. Mně se to velice líbí, tak se to snad zalíbí i někomu dalšímu.
V minulých dílech jste viděli...
"...Pojď to bude určitě někde za tím lesem" popohnal svého kamaráda, v jehož očích byl hned po prvních krůčcích patrný strach. "Není tady nějaká zima ?" vzhlíželi k tmavým korunám lesů, když se zvedl mírný dosti chladivý vítr. "Rychle" chytli se za ruku "nepouštěj se mě" zrychlili krok "na nic se nedívej" utíkali před jakýmisi zjevy rychle poletující mezi stromy v stále houstnoucí téměř nicnepropouštějící temnotě "děléj !" řval na svého kamaráda..."
Ale teď už...
Seriál: Starší - část třetí (pilotní díl)
V chladu, který v tu chvíli zaplnil les, hned z děr prosvítaly plápolající šlahouny zářivého oparu šedobílých odstínů "děléj" táhla se ozvěna za pokulhávajícím kamarádem "já už" udýchaně zakopl o pařez "nemůžu !" dořekl a svůj obličej již drhl v hlíně. "Počkéj na mě" zpozoroval jen mlhavě v dálce rychle utíkající nohy muže mizejícího za houštinami, jenž jej doprovázel. "Počkéj !" s chrapotem a zoufalstvím v očích volal. Kol dokola se v šedivých výparech lesa formovaly jiskérky do prazvláštního přec humanoidního vzhledu "co c co ?!" nohama zoufale se snažil odstrčit a na místo toho všude létal jen prach tmavé hlíny "co co ste zač ?" a slzy se mu trochu vedraly do očí "nechci umřít !" táhlo se všude lesem.
Jakmile světélkující humanoid zhustil svou formu, v oblasti hlavy se mu rozjiskřilo cosi připomínající oči tmavě zelených odstínů. "My !" uslyšel muž ve své hlavě "jsme bohové !" pokračoval pomalu hluboký a přitom mírný hlas k muži, který byl neschopen většího pohybu "my ! jsme ti, kdo vaši rasu před miliony let přivedli na tento svět" a muž se dál jen třásl "ale až teď přišel čas," pokračoval tvor "čas, pro náš návrat".
Záře jiskřící bytosti zesílila, zdá se jakoby se zhušťovala ještě víc a ve zlomku vteřiny byla všude okolo jen tma.
Druhému z bezdomovců se dále daří prchat před šepotem doprovázeným chladným přec mírným větrem "už už úž !" zařval z plna plic. Běžel jak mu nohy stačily. Najednou se před ním rozrostly husté plameny, ale on jen zavřel oči a už už po něm chňapaly větrné šlahouny, když muž si rukama zakryl obličej a vší silou proskočil ohněm. Dopadl celým svým pošramoceným tělem na louku za lesem. Jen s posledním vypětím sil pozvedl hlavu a sotva se mu otevřela pusa, ještě než stačil cokoli říct, bezvládně upadl k zemi.
Konec pilotního dílu.
Žádné komentáře:
Okomentovat