Přemýšlení [CZ]: Nemoci, psychiatrie a lékařská přísaha = Pandořina skříňka !

Milí čtenáři,

to, co teď chci říct, se některým z vás asi nebude líbit, ale přesto... za svým názorem si stojím. Začněme tím, jak to všechno v dějinách lidstva začalo: 
! "...Přísahám při Apollonovi, bohu lékařství, při Aeskulapovi, Hygiei a Panacei i při všech bozích a bohyních a dovolávám se jejich svědectví, že podle svých sil a svědomí budu tuto přísahu a tyto závazky řádně zachovávat..." - a - "...Způsob svého života zasvětím podle svých sil a svědomí prospěchu nemocných a budu je chránit před každou úhonou a bezprávím...Ani prosbami se nedám pohnout k podání smrtícího léku, ani sám k tomu nedám nikdy podnět..."

Ano, je to Hippokratova přísaha, dotýkající se života všech doktorů medicíny a jejich pacientů. Tedy alespoň tak, jak přísaha původně vznikla.  A přesně ta se paradoxně za celá ta léta stala největším nepřítelem života lidí. Proč ? Vysvětlím níže...

Důvod lidských problémů pocházejících z psychiatrických zařízeních je ten, že lékaři přísahali, že vždy budou ochraňovat všechny lidské životy bez vyjimky a to doslova za všech okolností (samozřejmě mimo některé země, kde již byla povolena eutanázie = smrt z milosrdenství na žádost nemocného).

Zapomenuta (či snad záměrně přehlížena) je skutečnost, že někteří pacienti jsou v tak pro společnost nebezpečném zdravotním stavu, což mimochodem jsou právě ti, o kterých byste to neřekli (navíc dlouhodobě bez vyhlídky na uzdravení), že by byla pro takto nemocné a společnost jediným správným řešením - smrt. A v tom je právě výše zmíněná Hyppokratova přísaha paradoxně největším nepřítelem. 

Vezměte si, že mezi psychiatricky nemocnými jsou takoví, kteří:

1. jsou v dlouhodobém (s normálním životem těžko slučitelném) stavu, a navíc sami si přejí ze své vůle umřít (někteří právě z toho důvodu, že si uvědomují, jakým doslova těžkým nebezpečím pro své okolí mohou být) 

2. a pak je tu druhá skupina psychiatrických pacientů... ti jsou mnohem horší, které si lidé v nemocnicích "hřejí u srdce" jako (obrazně řečeno) "démonické bytosti" (nesmál bych se na vašem místě, protože to mé přirovnání není až tak moc "mimo mísu" - obzvláště, když přihlédnu ke skutečnostem, které se v naší běžné realitě skutečně staly) 

Ti nejvíce nebezpeční psychiatricky nemocní lidé, jsou právě ti, o kterých byste to neřekli, čili ti, ve kterých se nemoc osudově promítne až ve chvíli strašného zločinu (takovým je navíc jedno zda-li budou za svůj čin trpět či jestli vůbec přežijí - v tu chvíli ovládá jejich tělo jen jejich nemoc, nic víc). No představte si to... běžně se s takovým potkáváte, chodíte s nimi třeba do hospody, na ryby a třeba i na dovolenou a BUM (!) a najednou se promítne ve vaší společné realitě právě ta pro společnost velice nebezpečná myšlenka pocházející z jeho těžkého psychiatrického onemocnění. Žel, takhle se stala Hyppokratova přísaha "metlou lidstva" (pomalu, že někdy z toho až mrazí v zádech). 

Výše uvedené příklady (pro své okolí někdy až velmi nebezpečných) pacientů jsou do určité míry podobné otevřené "Pandořině skříňce", kterou lékaři nejenže ještě neuzavřeli, ale navíc do ní pořád ukládají (navíc stále za otevřeného stavu) další potenciální "zlo pro společnost". A jak jsem výše řekl, ti nejhorší jsou právě ti, o kterých byste to neřekli. 

No a nemusím připomínat skutečnost, že v nejedné léčebně si lékaři nechávají strašlivé věci, které naoko vyhlížejí jako... lidé. Ale opravdu někdy jenom "jako". Uvnitř to už kolikrát lidé nejsou. Věřte mi. A co je horší, že se lékaři snaží pomoci dostat je do běžného života naší společnosti, i přestože mnohdy pochybují, že by je vyléčili (je jasné, že někteří nemocní umí být velice dobrými herci). Protože jak mnozí víte, některé nemoci zatím lidstvo vyléčit bohužel ještě neumí a kdo jestli vůbec kdy bude umět.    

! Jistě, že pacienti za své onemocnění nemůžou, můj názor tak zní pro mnohé možná velice nepěkně, ale zkuste se vžít do následující situace... 

Představte si následující situaci, které by za jiných okolností bylo možné zabránit - příklad:

- spousta lidí je v podstatě násilím držena (někteří) na doživotí (v tom horším případě jen na určitou dobu) v konkrétních psychiatrických zařízeních
- a ten horší případ je, že lékaři před (například) půl rokem propustili těžkého schizofrenika (který to s lékaři jen "hrál", protože věděl, že o to dříve půjde domů) = vy se s takovým člověkem můžete i kamarádit (řekněme... neřekl vám o sobě nic z toho co bylo v nemocnici) a můžete se do něj i zamilovat (může být dobrým "hercem")
- po půl roce (například), kdy nejedl záměrně léky - BUM (!) a jeho myšlenky náhle vychází čistě jenom z jeho nemoci (těžké schizofrenie) a následně je mu jedno jestli za svůj čin přežije či co se s ním stane (vidí jen to, co mu nemoc "přikazuje")   
- jak už jsem výše řekl, lékaři takové pacienty udržují ve svých léčebnách naživu jen z důvodu výše zmíněné Hyppokratovy přísahy a tak dále přidávají pomyslný olej do ohně (o kterém ví, že může někdy "vybuchnout") - což znamená, že lidé, o kterých si mysleli, že by po propuštění neměli představovat pro společnost až takovou hrozbu (= jak jsem řekl někteří jsou dobrými "herci"), vyjdou z nemocnice a za nějaký ten měsíc či rok spáchají neodpustitelný strašlivý zločin, který je založený čistě na jejich nemoci (jak už jsem nastínil výše) 
- a tou obětí by třeba byla například vaše malá dcerka (určitě byste takového nemocného člověka nelitovali a zcela jistě byste ho chtěli nechat zabít - že ? - je to z vaší strany naprosto pochopitelné, ale Hyppokratova přísaha na něco takového nemyslí - chce zachraňovat lidské životy a to všem a za jakoukoli cenu)

Co z toho všeho vyplývá ? No že... 

"HYPPOKRATOVA PŘÍSAHA JAKO CELEK JE JEDEN VELKÝ NESMYSL ! LÉKAŘI JSOU V TÉTO VĚCI NAIVNÍ. NEMŮŽETE UDRŽOVAT PŘI ŽIVOTĚ ZA KAŽDOU CENU AUTOMATICKY VŠECHNY LIDI JENOM PROTO, ŽE JSOU TO LIDI ! POKUD ANO, MŮŽE TO BÝT OSUDNÉ TŘEBA PRÁVĚ PRO VÁS !"

Jaký postoj k výše uvedeným informacím máte Vy ?

S přáním pěkného dne,

Lukáš Přibyl

2 komentáře:

  1. Někdy mám pocit, že takhle přísaha vznikla až v Renesanci a její řecký původ je mýtem renesanční doby, neboť tehdy se k člověku jako k individuu vzhlíželo mnohem více, než v antickém řecku.
    Do té doby se takto nemocní zabíjeli, a v Řecku... popravdě nevím, jak to tam bylo, ale z filozofie vím, že v řeckých ideálech se lidé ohrožujicí společnost a lidský genom (nemocní od narození, atd.) měli zabíjet.
    Hodně to stojí na tom, že smrt je konec života a konec absolutní, byť si lidé utěšují křesťanstvím, nevypadá to, že by ta víra šla tak hluboko...
    Dnešní lidé velmi pochybují, že budou posmrti v bezpečí, jestli vbůec budou existovat. Proto je asi tak důležité uchovávat fyzický život. (což samo o sobě bezpochyby je) Ale v Řecku, alespoň co mohu vytušit z Platónových knih, lidé věřili, že se o jejich duše bohové potarají a že nezaniknou.

    Jsou způsoby, jak člověk může svůj život ukončit, fyzické, i duchovní, vyvolávající přirozenou smrt těla. Člověk může svůj život ukončit sám, chce-li a ví, že může.

    Jak k těmto informacím přistupuji? Mno, přesné definice v lásce nemám, což mi občas přivádí problémy. Ale domnívám se, že je potřeba pružnosti takového zákona, když ho člověk přijímá, musí být pružný, aby mohl dosáhnout toho nejlepšího řešení v každé situaci.
    Možná by bylo lepší takové lidi zabít, ale co s nimi po smrti? Nelze je zabít a nechat jen tak být. Všichni se snaží věřit, že duše je nesmrtelná, ale o duše ostatních se nestará. Domnívám se, že pro takovéto lidi, a't už mají zemřít či ne, je potřeba nalést duchovní bytosti které by jim pomohly nalézt zdraví, protože jsou nemocní právě duševně. Všechny duševní problémy nelze vyléčit fyzickými prostředky. Je potřeba pomoc na rovině duchovní. Tahle ironie se musí vyřešit, má-li se pro tento problém objevit nějaké schůdné řešení.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jen malá oprava - pouze duch (lidský) je nesmrtelný

      Vymazat