Související články:
nemyslel jsem, že o tomto zastaralém tématu budu vůbec kdy ještě mluvit. Ale ještě jednu výjimku zde udělám. Vždycky jsem si totiž říkal, že mé pocity při pohledu na film Titanic (1997) spočívají "jen" v nešťastné lásce hlavních postav (tedy chudáka Jacka a bohaté slečny Rose), kterou jsem porovnával se svou životní situací. Celá ta léta jsem se však velice mýlil...
Můj smutek naopak spočíval v hluboce zakořeněné nespokojenosti s daným systémem ve společnosti, kultuře. Tedy základní myšlenku nalézáme i u mě, ale hlavně v případě výše zmíněné slečny Rose, ta zažila snad ještě horší smutek než já za celá ta léta. A stejně tak jako ona, i já jsem si od samého počátku uvědomoval, že cesta ven neexistuje - ne bez výrazných ztrát na sobě samém a způsobu žití - a ne každý je ochoten udělat to, co nakonec udělám já (mnozí lidé se totiž až moc bojí změn a tyto změny budou pro většinu lidí doslova extrémní).
Jsou jen tři cesty, mezi kterými si mohla postava slečny Rose vybrat (tedy ve skutečnosti jen dvě, protože ta třetí možnost je určena pro duchovní, jako jsem například já):
1. Možnost první znamená - buď se plně přizpůsobit současné kultuře a systému ve společnosti, v rámci čehož slečna Rose pociťovala doslova strašný, destruktivní smutek a bezmocnost - nebo...
2. Druhou možností je - odejít z jejího světa (čehož zpočátku slečna Rose opravdu chtěla využít, než ji nakonec zachránil "chudák" Jack) - nebo...
3. Třetí možnost znamená - ke třetí možnosti dospěli lidé duchovní, jako jsem například já (Rose bohužel v tomto ohledu měla smůla a měla na výběr jen první dvě možnosti) - třetí možnost tudíž znamená - za pomoci destruktivních duchovních sil srovnat se zemí celý tento svět, kterým už víc jak dvacet let pohrdám (od Evropy přes Rusko a Japonsko až po Ameriku včetně)
Vím, co si o mně asi tak někteří myslíte, ale je mi to úplně jedno. Toto jsem zde musel napsat, abych si mohl vůbec kdy aspoň trochu vážit sám sebe. Je smutné, že nikdy nestihnu nalézt pravou Lásku, takovou, která by mě zachránila po všech stránkách života, jak to jen je v lidských silách možné (zdá se, že tak velké štěstí měla jen filmová postava Rose z Titanicu - já takové štěstí mít nebudu).
Ať už mě máte za blázna či nikoliv, jedno je jasné už dávno... a sice, že - já dokážu snést bolest z přítomnosti v této společnosti, kterou leta letoucí pohrdám až do morku kostí, otázkou však je, jakou bolest dokážete snést vy (viz možnost třetí výše).
A i když mi utečou další desítky, stovky ne-li tisíce let, vždy při každém vzpomenutí na takto destruktivní minulost, se ve mně bude evokovat výše nastíněné dojetí. A za to se rozhodně nestydím !
Ukázka z filmu "Titanic" CZ (1997):
Žádné komentáře:
Okomentovat